Cement kořene

cement-korene.png - kopie
Cement je tvrdá pojivová tkáň, která stavbou odpovídá kosti vláknitého typu. Pokrývá povrch zubního kořene a jsou v něm zakotvena vlákna periodontálních vazů (Sharpeyova vlákna).

Složení cementu

Cement se ve své struktuře a tvrdosti (30-50 KNH) podobá lidské kosti, na rozdíl od ní ale není vaskularizován. Cement je součástí závěsného aparátu zubu, protože se do něj upínají svazky vláken parodontu, které umožňují pražné uchycení zubu v alveolu. Složení a tloušťka nejsou u cementu tak konstantní jako u skloviny a dentinu. Je to nejméně mineralizovaná tvrdá zubní tkáň.

Obsah minerálů

Obsah minerálů tvoří přibližně 65 %, organická komponenta přibližně 23 % a voda zbytek, tedy 12 % celkové hmotnosti. Anorganická složka sestává většinou z vápníku a fosforečných iontů ve formě apatitových krystalů nebo amorfního fosforečnanu vápenatého (zejména v novotvořeném cementu). Organickou komponentu tvoří z více než 90 % kolagen. Přesné složení zbývající organické hmoty není dosud určeno.

Uložení cementu

Cement pokrývá povrch kořene zubu a malé oblasti stěn kořenového kanálku při apexu. Jen vzácně se vyskytují ostrůvky nebo výběžky cementu na povrchu skloviny lidských zubů (nejčastěji v cervikální oblasti). Tento typ cementu lze případně ještě pozorovat ve fisurách dosud neprořezaných zubů. Jedná se o acelulárně-fibrilární cement. Sklovino-cementová hranice není utvářena jednotně. Zatímco ve 30 % případů na sebe sklovina a cement přímo navazují, nacházíme u 10 % zubů úzký proužek obnaženého dentinu. V 60 % případů cement zčásti překrývá cervikální sklovinu.

Stavba cementu

Podobně jako jiné pojivové tkáně organismu se cement skládá z buněk a mezibuněčné hmoty. Povrch dentinu je kryt vrstvou silně mineralizovaného cementu (tloušťky až 10 mm). Směrem k povrchu následují lamelovité, více nebo méně mineralizované zóny, které jsou výrazem periodických klidových a růstových fází při tvorbě cementu.

V koronární třetině kořene se nachází acelulárně-fibrilární cement (vláknitý cement). Neobsahuje buňky, ale pouze četná kolagenní vlákna, která jsou homogenně mineralizována a probíhají téměř kolmo k povrchu dentinu. Jedná se v podstatě o prodloužení upínajících se vláken parodontu (Sharpeyova vlákna). Vlákna mohou měnit směr průběhu mezi jednotlivými růstovými liniemi. Tyto změny směru vznikají při posteruptivních pohybech zubů za současné tvorby cementu. Kolmo na upínající se vlákna parodontu probíhají vlastní vlákna cementu, která tak zpevňují upon parodontálních vláken. Růstové lamely jsou méně výrazné, protože tvorba a novotvorba cementu postupuje velmi pomalu. Povrch acelulárně-fibrilárního cementuje mineralizován silněji než střední vrstvy cementu. Na této vrstvě leží 3-8 µm široká, nestrukturovaná vrstva - cementoid, ve které se mohou nacházet cementoblasty.

V apikální oblasti kořene a v oblasti bi nebo trifurkace vícekořenových zubů je cement prostoupen vlákny nebo svazky vláken, které probíhají kolmo k povrchu kořene. Tyto oblasti jsou méně mineralizované. Kolmo na tato Sharpeyova vlákna se opět nacházejí četná vlákna a jejich svazky, které probíhají paralelně k povrchu kořene. V tzv. lakunách se nacházejí cementocyty, jejichž výběžky vyzařují cementovými kanálky do všech směrů. V tomto celulár-ně-fibrilárním cementu se mohou střídat slabě a silně mineralizované vrstvy. Nacházíme zde i vrstvy acelulárně-fibrilárního cementu. Periferně nacházíme opět cementoid s cementoblasty. Cement se tvoří po celý život a v průběhu 60 let se jeho tloušťka může až ztrojnásobit. V průběhu stárnutí dochází k zániku cementocytů ve vnitřních vrstvách a zůstávají po nich pouze prázdné lakuny.

Kromě normální tvorby cementu existují různé situace, kdy je jeho tvorba nadměrná.

  • Je-li při resorpci zubu ve stálém chrupu odstraněna příčina této resorpce, může dojít k určitému druhu reparace pomocí celulárního cementu. 
  • I Po fraktuře zubu může po odpovídajícím ošetření dojít k „vyhojení" defektu, díky jeho překrytí silnější vrstvou cementu, která zároveň spojuje oba fragmenty.
  • Při ztrátě kontaktu mezi dvěma antagonisty může dojít k „vyrůstání" zubu z alvcolu. Při tomto procesu dochází kompenzačně k tvorbě cementu v oblasti apexu. 
  • Při parodontitidě dochází k destrukci závěsného aparátu zubu. Za příznivých podmínek může po odpovídajícím ošetření dojít k tzv. reattachmentu, tj. k novotvorbě cementu a kosti. 
  • Za zvláštních podmínek může tvorba cementu překročit fyziologické hranice. Mluvíme pak o hypercementóze. Může se vyskytovat buď na jednotlivých zubech, nebo generalizovaně. Lokalizovaná forma se může objevit např. jako následek chronického zánětu v periapikální oblasti, v průběhu ortodontického ošetření a u retinovaných zubů. Gcneralizovaná hypercementóza bývá pozorována v souvislosti se systémovými chorobami (mor bus Paget). 
  • Cementikly jsou malá mineralizovaná tělíska, která těsně naléhají na povrch cementu nebo se nacházejí volně v periodonciu. Vznikají mineralizací degenerovaných zbytků epitelu nebo trombotizovaných cév.
  • V apikální oblasti cementu nacházíme někdy vrstvu nepravidelně utvářeného, mineralizovaného cementu. Nachází se mezi dentinem a pravidelně utvářeným cementem a je důkazem poruchy vývoje tvrdých zubních tkání. 
  • Sklovinné perly ve furkacích molárů jsou často kryty cementem.

Poslat známému
  
  

Přidat nový komentář



Email