Gnatologie

gnatologie.jpg - kopie
Gnatologie (nauka o čelistech) je rozsáhlý obor. Zabývá se morfologií a fyziologií orofaciální soustavy, studuje vztahy mezi stavbou a funkcí, hledá hranice mezi normálním a patologickým stavem celého systému.

Gnatologie

Gnatologické poznatky pomáhají při prevenci ve všech oblastech stomatologie a jsou využívány při terapii poruch celého orofaciálního systému. Gnatologie popisuje morfologii žvýkacího ústrojí, zabývá se jeho biomechanikou, statikou a dynamikou mandibuly, uspořádáním a funkcí žvýkací plochy zubních oblouků. Gnatologie dále charakterizuje žvýkací svalstvo, čelistní klouby a proces zpracování sousta. Další oblast gnatologie se zabývá poruchami vzájemných vztahů žvýkacích ploch, čelistních kloubů a žvýkacích svalů. Teoretické poznatky gnatologie prakticky uplatňuje při protetické rehabilitaci chrupu. Využívá speciální přístroje a pomůcky: obličejové oblouky, pantografý, kineziografy, čelistní simulátory. Z těchto přístrojů jsou nejčastěji používány artikulátory při konstrukci fixních a snímatelných náhrad. Gnatologie podává návod, jak racionálně postupovat při rekonstrukci mezičelistních vztahů, jak plánovat vhodné typy zubních náhrad s ohledem na přenos žvýkacího tlaku, doporučuje postup při funkční modelaci žvýkací plochy a poskytuje vzorce pro výběr umělých hrbolkových zubů. Gnatologie uvádí přípustné diference mezi přirozeným a umělým chrupem ve fixní a snímatelné protetice.

Funkce stomatognátního systému

Základní funkcí stomatognátního systému je žvýkání - oddělení a rozmělnění sousta. Zpracování potravy je závislé především na pohyblivosti mandibuly a prostorovém uspořádání zubů. V odborné literatuře se gnatologické termíny značně odlišují a v názorech autorů jsou velké rozdíly.

Základní pojmy gnatologie

Následující základní gnatologické termíny stručně charakterizují podstatu problematiky gnatologie.

Pohyby dolní čelisti Deprese (abdukce) a elevace (addukce) mandibuly Je to kombinace rotačního a translačního pohybu.

Protruzní a retruzní pohyb - Kloubní hlavice postupují po podélné kloubní dráze (na tuberculum articulare) s průměrným sklonem 33°.

Laterotruzní pohyb (laterální exkurze) - Pohyb stranou je velmi složitý vzhledem k anatomickému uspořádání čelistního kloubu. Strana, ke které mandibula vybočuje, se nazývá pracovní, protilehlá strana balanční. Na pracovní straně jsou laterální zuby v kontaktu, na balanční se nedotýkají - hovoříme o příčném Christensenově fenoménu. Kloubní hlavice na pracovní straně mírně rotuje kolem své podélné osy a sestupuje 1-2 mm dorzálně. Vykonává Bennettův pohyb. Na balanční straně kloubní hlavice se pohybuje ventrálně, kaudálně a mediálně -postupuje po příčné kloubní dráze, označované jako Bennettova dráha. Ta svírá se sagitální rovinou Bennettův úhel (11-20°). Vzniká v horizontální rovině.

Fischerův úhel (5°) - Úhel mezi sagitální protruzní dráhou a kaudální dráhou kondylu na balanční straně při laterální exkurzi. Probíhá v sagitální rovině.

Úhel symfyzní dráhy (šípový úhel) - Úhel tvořený drahami dolního řezakového bodu při laterálních exkurzích mandibuly. Má tvar gotického oblouku.

Posseltův prostor - Kuželovitý prostor vymezený pohybem dolního řezakového bodu při maximálních exkurzích mandibuly a maximální depresi.

Christensenův fenomén podélný - Je dán rozdílem ve sklonu kloubní dráhy a řezakového vedení. Projevuje se nerovnoměrným oddálením okružních ploch při protruzní exkurzi mandibuly.

Bonwillův trojúhelník- Rovnostranný trojúhelník o straně 10,6 cm, spojuje dolní řezákový bod se středy kloubních hlavic. Je základním konstrukčním prvkem artikulátorů.

Balkwillův úhel - Úhel mezi rovinou Bonwillova trojúhelníku a rovinou okluze.

Řezákové vedení - Pohyb řezací hrany dolních řezáků po palatinální ploše horních řezáků při protruzní a retruzní exkurzi mandibuly.

Spičákové vedení - Zastavuje příčné řezákové vedení, funguje jako „špičáková ochrana" chrupu. Špičáky vedou dolní čelist do centrální okluze.

Hrbolkové vedení - Pohyb hrbolků dolních premolárů a molárů po hrbolcích antagonistů. Jedná se o svahy, lišty a valy. Pohyb probíhá po šikmých drahách meziobukálně a distobukálně, činí 2-3 mm.

Artikulační jednotka - Umožňuje mediální tření, je tvořena kontaktem hrbolku s protilehlou rýhou nebo dotykem korespondujících vodicích plošek molárů.

Parafunkce - Nevědomé, opakované a nepřirozené pohyby mandibuly.

Polohy dolní čelisti

Centrální poloha - Poloha mandibuly, při které jsou kloubní kondyly v zenitové poloze (v centrálním vztahu), tato poloha nastává samovolně při polknutí. Centrální polohu obvykle vyhledávámQJifi rekonstrukci mezičelistních vztahů.

Habituální poloha (obvyklá) - Kondyly jsou ve vysoké ventrální pozici, mandibula se do této polohy dostává samovolně z klidové polohy nebo na koncižvýkání. Přibližně v 10 % je centrální poloha totožná s habituální.

Klidová poloha - Při této poloze mandibuly nejsou zuby v kontaktu, dolní řezákový bod se nachází asi 2-7 mm (klidová skusová mezera) pod horním rezákovým bodem. Mandibula se nachází pod polohou habituální. Její kondyly jsou v nízké ventrální pozici. Dráha, kterou mandibula vykoná z habituální do klidové polohy, se nazývá volná dráha. V kloubech nastává šarnýrový pohyb. Výška skusu - skusová vzdálenost mezi alveolárními výběžky v centrální poloze mandibuly. Klidová skusová mezera (interokluzní fyziologická mezera) - je vzdálenost mezi zubními oblouky 2-7 mm při klidové poloze mandibuly.

Protruze - Mandibula se nachází ventrálně od habituální polohy.

Retruze - Mandibula se nachází dorzálně od habituální polohy. Je vymezena maximálním napětím kloubních vazů - lig. laterale. Retrudovaná poloha mandibuly je někdy v literatuře doporučována jako referenční poloha při rekonstrukci mezičelistních vztahů. Tato poloha je v přirozeném chrupu využívána pouze při zpracování velmi tuhých soust. Je nezávislá na přítomnosti zubů a je poměrně snadno reprodukovatelná. Vyhledání této krajní polohy dolní čelisti je dobré pro orientaci při stanovení mezičelistních vztahů, ale sestavení umělého chrupu v této poloze je pro žvýkací aparát (kloub) nefýziologické. Skusové šablony proto spojujeme v centrální, respektive habituální poloze.

Laterotruze - Poloha mandibuly laterálně od habituální polohy.

Fonační postavení mandibuly - Liší se při vyslovování různých hlásek - „S" (sykavková nejužší fonační mezera), „M", „N" (mandibula je v klidové poloze), „O", „A" (nejširší fonační mezera), „F" (hrany horních řezáků se dotýkají dolního rtu).

Pracovní postavení - Mandibula se nachází v protruzním nebo laterotruzním postavení (poloze).

Okluze a artikulace

Okluze žvýkacích ploch je každý vertikální kontakt antagonistů.

Statická okluze (dříve pouze okluze) - Každý statický kontakt antagonistů, žvýkacích ploch zubních oblouků.

Dynamická okluze (dříve artikulace) - Pohybová okluze žvýkacích ploch při exkurzích dolní Čelisti.

Okluzní postavení - Nastává při kontaktu zubů. Rozlišujeme centrální okluzi (dána maximální interkuspidací zubů při symetrické poloze mandibuly), habituální okluzi (jedná se o získanou individuální polohu čelisti rovněž s maximální interkuspidací), terminální okluzi (jde o pozici s maximálním dotykem zubů bez ohledu na polohu mandibuly).

Dynamická okluze umělých zubů - Existuje oboustranně balancující, jednostranně balancující a okluze frontální ochrany.

Volná okluze - Dána rozdílem 0,3-0,8 mm mezi centrální okluzi a centrálním vztahem.

Okluzní pole - Vytvořeno pohybem mandibuly z terminální do centrální okluze při dané výšce skusu. jí Okluzní rovina (protetická definice) - Rovina procházející horním rezákovým bodem a dotýkající se distobukálního hrbolku druhého dolního moláru. Okluzní rovina je rovnoběžná s bipupilární rovinou a s protetickou rovinou (Camperova nazotrageální rovina). Její poloha k obličejovému skeletu je konstantní.

Speeova křivka (podélná okluzní křivka) - Vyjadřuje sagitální zakřivení zubního oblouku směrem kaudálním, napomáhá rovnoměrnému přenosu žvýkací síly na maxilu.

Kompenzační křivka - Podobná podélné okluzní křivce, ale u celkových náhrad.

Wilsonova (Monsonova) křivka - Příčná okluzní křivka, spojuje hrbolky protilehlých molárů.

Opěrné zóny - Protilehlá postavení párů premolárů a molárů, která zajišťují přirozenou výšku skusu. V přirozeném chrupu rozlišujeme na každé straně jednu premolárovou a jednu molárovou opěrnou zónu, celkem čtyři opěrné zóny. Výška skusu je zajištěna, pokud je na každé straně zachována alespoň jedna opěrná zóna.

Náplň gnatologie je velice rozsáhlá a poměrně složitá. Pochopení základních morfologických a fyziologických pojmů a jejich vzájemných funkčních vztahuje však nezbytné pro kvalitní ošetření a rehabilitaci celého maxilofaciálního systému.

Poslat známému
  
  

Přidat nový komentář



Email