Rozhovor: MUDr. Eduard Kuhn o zubní prevenci, Kuvajtu a Pokojovém triu

Stomatolog MUDr. Eduard Kuhn patří mezi českou implantologickou špičku, hraje ve skupině s Ivanem Hlasem a společně s MUDr. Františkem Urbanem provozují soukromou stomatologickou praxi ProDental. Rozhovor nejen o zubech ale i životních zkušenostech.

Na počátku 90. let jste působil na Hadi Clinic v Kuvajtu. Musela to být pro Vás jako lékaře z bývalého komunistického Československa zajímavá pracovní zkušenost?

Byl to pro mě obrovský skok jak po stránce profesionální, tak životní. Po příjezdu do Kuvajtu jsem začal od prvního dne pracovat jednak s přístrojovým vybavením, které bylo na tehdejší světové úrovni, ale také s množstvím materiálů, se kterými jsem se musel seznámit a za pochodu s nimi také pracovat. Pamatuji si, jak mi přivezli na tehdejší dobu velice moderní OPG (pozn. redakce: panoramatický rentgen). Začal jsem tento přístroj intenzivně využívat. Asi za měsíc jsem absolvoval před komisí kuvajtských zubních lékařů přezkoušení. Vzpomínám též na jihokorejského laboranta, který byl velice schopný a dokázal v případě potřeby zhotovit zlatokeramický můstek do druhého dne.

O MUDr. Eduardu Kuhnovi

MUDr. Eduard Kuhn začínal svoji kariéru stomatologa v OÚNZ v Praze 4, v letech 1989–1991působil na Hadi Clinic v Kuvajtu.

Po svém návratu zpět do České republiky zastával funkce primáře ve Fakultní Thomayerově nemocnici s poliklinikou a vedoucího lékaře na Stomatologické klinice 3. LF UK ve Fakultní nemocnici Královské Vinohrady v Praze.

V letech 1994–1996 pracoval spolu s MUDr. Pekárkem, MUDr. Chrzem a doc. MUDr. Gojišovou v soukromé praxi Asistent ve Washingtonově ulici.

Od roku 1996 praktikuje ve své praxi ProDental, která se zaměřuje na záchovnou stomatologii, zubní náhrady, implantáty, chirurgii a profesionální hygienu.

Kromě zahraničních pracovních zkušeností absolvoval odborné stáže v Německu, Švédsku, Švýcarsku a USA.

V Kuvajtu jste také zažil válku v Perském zálivu. Nebylo nebezpečné dále v Kuvajtu setrvávat?

Má největší životní zkušenost nastala právě po vpádu iráckých okupantů do Kuvajtu. Ráno mě probudil rachot iráckých stíhaček a cestou do práce jsem potkával kolegy z kliniky, kteří vyděšeně pobíhali sem a tam. Přiznám se, že to nebyl příjemný pocit. Určitý čas jsem pracoval v normálním režimu s tím, že jsme byli odříznuti od světa a neměli žádnou informaci, jak se situace vyvíjí. Můj kolega, který pracoval jako maxilofaciální chirurg na státní klinice, objížděl detašovaná pracoviště, kde řešil různě těžká střelná poranění. Naštěstí fungoval místní telefon, tak jsem ho vždy kontroloval, zda se v pořádku vrátil domů. V případě problému jsem měl kontaktovat naše oficiální zastupitele v Kuvajtu. Mí poslední pacienti byli dva po zuby ozbrojení vojáci ze speciálních sil a hledali zubaře. Vyděšený ředitel za mnou přiběhl a chtěl mě ukrýt v temné komoře, což bohužel už nestačil. Naštěstí jsem zachoval klid a po zkušenosti ze srpna 1968 jsem je vřele uvítal. Asi mi také pomohla výzbroj těchto mládenců, protože měli ryze československou výzbroj. Zažil jsem profesně dost neobvyklou situaci. Jeden voják popíjel kafíčko s ledabyle položeným samopalem mířícím na mě a druhý seděl na mém stomatologickém křesle s pistolí mezi nohama a já se nad ním skláněl a pomalu extrahoval zánětem postiženou stoličku. Po této zkušenosti jsem se rozhodl pro návrat domů.

Koncem 90. let jste byl jako jediný z východní Evropy vybrán pro projekt vývoje nového křesla A-DEC. Čeho se tento projekt týkal? (pozn. A-DEC špičková stomatologická křesla)

Firma A-DEC se před několika lety rozhodla, že vývoj křesla by se měl ubírat s ohledem na potřeby zubařů. V každém světadílu sezvali deset zubních lékařů z různých zemí včetně jedné hygienistky. Koncem 90. let jsem byl na stáži v Los Angeles v Kalifornii na Loma Linda University. Letěl jsem přes Chicago a Portland do Los Angeles. V Portlandu je hlavní továrna na výrobu křesel firmy A-DEC. Sešel jsem se s několika představenými tohoto kolosu a aniž jsem tušil, co se přihodí, byl jsem asi za dva roky pozván na dvoudenní brainstorming do Paříže, týkající se projektu vývoje nového křesla. Každý jsme měli přiděleného jednoho specialistu. Před námi byly tři tabule se spoustou lístečků, které představovaly různé technické parametry. Na první tabuli jsme pomocí lístečků vytvářeli aktuální potřebu toho, co nám na našich stávajících křeslech vadí. Druhá tabule představovala střednědobý výhled a třetí budoucnost. Byli přítomni i techničtí specialisté, kteří byli schopni posoudit, co je a není možné. Výsledkem našeho brainstormingu je moderní zubní souprava A-DEC 500, kterou nyní používám a jsem s ní moc spokojený.

Ve své praxi máte dvě hygienistky, velký důraz tedy kladete na zubní prevenci. Jak vypadala prevence dříve, když jste začínal, a nyní?

O prevenci ve smyslu moderní individuální prevence se nedalo dříve hovořit, ale půlroční preventivní prohlídky byly pro děti povinné. Za půl roku po nástupu v OÚNZ na dětskou zubní stomatologii jsem dostal přidělený poměrně moderní autobus s vybavením do terénu (křeslo, horkovzdušný sterilizátor, řidiče a sestřičku) a vyrazil do okrajových oblastí Prahy 4, kde jsem ošetřoval žáky základních škol. Prohlídky probíhaly tím způsobem, že žáci stáli ve frontě na amalgámovou výplň za zvuků Miles Davise, kterého jsem si pouštěl z obstarožní B4, sestra přitom míchala kouli amalgámu, občas přiživenou rtutí. Dnes existuje preventivní pojízdná ambulance občanského sdružení Nechci kazy a objíždí republiku s nadšenými studenty, kteří propadli prevenci. Mám z toho moc dobrý pocit, že budoucí generace zubařů povede své pacienty správným směrem.

Jak se situace v prevenci vyvinula po pádu komunismu v roce 1989?

V 90. letech jsme spolu s panem doktorem Korábkem začali bojovat za založení školy pro dentální hygienu. Bylo to náročné, ale nakonec se to zdařilo. Strávili jsme mnoho hodin na Stomatologické komoře společně s parodontology a odborníky z jiných oborů a vytvářeli studijní program pro hygienistky. Naše původní představa byla, že tato škola bude dvouletá, ale ministerstvo zdravotnictví nám povolilo pouze tříleté studium. Jedna z mých hygienistek patří mezi první absolventky této školy. Dnešní moderní individuální prevence má obrovský význam i z hlediska celospolečenského. Každodenní důraz na individuální prevenci v privátních ordinacích přináší odlehčení jak systému zdravotního pojištění, tak šetří i peněženky našich pacientů (dnes je prokázáno dlouhodobými klinickými studiemi souvislost mezi špatnou ústní hygienou a spoustou systémových onemocnění: diabetes mellitus, infarkt myokardu, zánětlivá onemocnění ledvin).

S Vaším kolegou čelistním chirurgem MUDr. Františkem Urbanem, CSc., se již patnáctým rokem zabýváte zubní implantologií. Máte 98% úspěšnost zavedených implantátů, to je velmi dobrý výsledek. Čím si vysvětlujete takto velkou úspěšnost a s jakými implantáty pracujete?

Já si to vysvětluji kvalitou a konzervativností mého čelistního chirurga, zbytečně se nehrne do heroických výkonů. Také jsme vsadili na dražší, ale spolehlivý systém Straumann. Jako rezervní systém jsme si pořídili rovněž velice kvalitní systém Astra tech.

Spolu s Ivanem Hlasem a Jiřím Šlupkou Svěrákem hrajete v Pokojovém triu. Je velmi neobvyklé, že Vy jako zubař také zvládáte aktivně hrát na hudební nástroj. Jak jste se ke spolupráci s těmito výbornými muzikanty dostal?

Já jsem muzicíroval již od malička. Se Šlupkou jsme spolužáci z gymnázia a on byl první, kdo mě zasvěcoval do tajemství bluesové dvanáctky. S Ivanem jsme hrávali v hospodě Na pískách na Hanspaulce a ve Žlutém psovi, kterého jsme společně zakládali. Během 80. let jsem se vrhnul na jazzrock a v Kuvajtu jsem hrál s americkým big bandem. Pak jsem deset let nehrál a když ke mně jednou přišel Ivan na zubní ošetření, slovo dalo slovo, založili jsme ještě spolu se Šlupkou Pokojové trio a hrajeme dnes již pravidelně pro radost a pár známým většinou v pražské Salmovské literární kavárně.

Poslat známému
  
  

Přidat nový komentář



Email