Fotopolymerace

Dnes nejrozšířenější způsob polymerace dentálních materiálů. Jedná se o radikálovou polymeraci, kdy účinkem světelného záření (modré světlo o vlnové délce cca 470 nm) dojde k rozpadu fotoiniciátoru (CQ-kafrchinon, fotosenzitivní keton) a ke tvorbě radikálů, které spustí řetězovou polymerační reakci, při které dojde ke konverzi 44-75 % dvojných vazeb.

(Alternativním fotoiniciátorem je PPD = fenyl--propanondion, který je nejcitlivější na vlnovou délku cca 400 nm). Stupeň konverze záleží na vrstvě kompozita, barevném odstínu a charakteru plniva. Kompozit vrstvíme maximálně po 2mm vrstvách (při expozici minimálně 40, lépe 60 s). Výhodou fotopolymerace je tuhnutí „na povel" (prodloužený čas k aplikaci, mo-delaci), vrstvení (minimalizace polymerační kontrakce, která je v průměru 17 MPa).

Od druhé poloviny 90. let dochází ke změně polymeračního postupu: ukázalo se, že vysoký výkon (až 1500 mW/cm2 u plazmových lamp) není optimální po celou dobu polymerace. Aby se předešlo vzniku vnitřního pnutí fotopolymerovaného materiálu (a následně nebezpečí vzniku spáry v kavitě), je lépe  polymerovat na začátku nižší intenzitou. Tento typ polymerace se nazývá polymerace s měkkým startem (soft-start polymerisation).



Poslat známému tento termín


Poslat známému odkaz na: Fotopolymerace

Přejete si přidat termín do slovníku?