Odontogenní resorpce

Externí resorpce kořene

Resorpce vznikají aktivitou odontoklastů a nebo osteoklastů. Externí resorpce kořene vycházejí z periodoncia. Odontoklasty (vícejaderné obrovské buňky) odvápňují povrch kořene, enzymaticky jej rozpouštějí a fagocytují uvolněné částečky. Vznikají resorpční lakuny. které však mohou být pouze tranzientní a později se mohou reparovat cementem. Reparační mechanismus umožňuje u malých lakun obnovení původního tvaru zubu. Obdobné děje probíhají pravidelně z důvodu fyziologické remodelace cementu. Často je ovšem obnovena pouze funkce (nová vlákna desmodontálního aparátu) a na povrchu kořene zůstanou rentgenologicky nerozlišitelné lakuny. Při zánětlivých onemocněních parodontu mohou být osídleny bakteriemi a přispívat k recidivám.

Patologické resorpce kořene lze rentgenologicky diagnostikovat teprve od jisté velikosti (2 mm v průměru. I mm hloubka). Etiologicky přicházejí v úvahu traumata, luxace, replantace, periapikální a parodontální záněty, ortodontické ošetření aj. Resorpci si většinou klinicky nevšimneme, protože probíhají bez patrných bolestivých symptomů.

Podle Andreasena (1988) existují čtyři formy externí resorpce:

Povrchová, plochá resorpce laterálního a nebo apikálního povrchu kořene.

Laterální forma je částečně nebo úplně reverzibilní. Postihuje impaktované zuby, zuby s akutním onemocněním parodontu se současným rychlým odbouráváním kosti. Objevuje se také po luxaci a replantaci zubu. Vyvolávajícím podnětem bývá lokalizovaná traumatizace periodoncia, popř. aktivace jednotlivých odonto a osteoklastů. Periodontální štěrbinu nacházíme rentgenologicky po celém obvodu kořene. Kromě již zmíněných etiologických faktorů se apikální forma navíc může objevovat při periapikálních zánětlivých procesech, při ortodontické terapii a idiopaticky (ponejvíce u vícekořenových zubů). Idiopatická forma resorpce může vést k ireverzibilnímu zkrácení (1-4 mm) jednotlivých kořenů (vzácně také u mléčných zubu).

Hluboká substituční resorpce s ankylózou

K této ireverzibilní formě resorpce dochází u retinovaných. ankylotických zubů (zvláště u mléčných molárů). silně luxovaných, repíantovaných a transplantovaných zubů. Následkem silné traumatizace se penodoncium stává avitálním. Osteoklasty resorbují sousedící kost, cement a dentin. Osteoblasty nahrazují resorbovanou tvrdou zubní tkáň kostí Tvrdá zubní tkáň se spojuje s kostí. Postižený zub ztrácí svou fyziologickou pohyblivost.

Zánětlivě podmíněná mtskovitá resorpce

K těmto někdy rychle progredujícím resorpcím dochází v důsledku těžkých luxaci, re a transplantací s následnou zánětlivou reakcí v periapikální a pararadikulámí oblasti, a také v důsledku primárních periapikálních zánětů. Vznikají tak miskovité resorpce v dentinu kořene a případně v sousedící kosti. Primárně vznikají lokální traumatizací periodoncia povrchové, ploché resorpce. Tyto resorpce jsou prostřednictvím dentinových tubulů v kontaktu s infikovanou, nekrotickou pulpou nebo netěsnící kořenovou výplní. Toxické látky nebo bakterie potom vystupují z kořenového kanálku do periodoncia a vyvolávají zde zánět. Dochází tak k aktivaci resorpčních procesů. Resorpční lakuny a defekty kosti jsou často vyplněny granulační tkání. Již po dvou měsících může dojít k úplnému rozpuštění kořene.

Externí granulom

Jde o vzácný periferní parapulpální resorpční proces neznámé etiologie. Externí granulom vychází pravděpodobně z chronicky zánětlivé tkáně parodontálního chobotu. Jedná se o zduřelou, cévnatou granulační tkáň, která aktivuje odontoklasty a vede k tomu, že oblast leze vypadá, jako by byla prožrána moly. Granulační tkáň proniká po nějaké době i do pulpy. Podminuje-li externí granulom klinickou korunku, prosvítá růžově skrze sklovinu, podobně jako interní granulom. Diferenciálně diagnosticky jej však lze rozlišit zhotovením meziálně a distálně excentrického snímku. Interní granulom na těchto snímcích nemění tvar a polohu.

Interní (vnitřní) resorpce

Interní (vnitřní) resorpce se rovněž nazývá interní granulom (pulpitis chronica granulomatosa clausa). Vychází z tkáně pulpy neotevřeného cavum pulpae popř. kořenového kanálku. 

Resorpce mléčných zubů

Resorpce mléčných zubů je geneticky determinována. Dosud však není jasné, které děje zahajují a řídí růst a prořezávání stálých zubů. Resorpce mléčných zubů začíná primárně v místech, která jsou korunce zárodku stálého zubu nejbližší (špičáky - hrot kořene, řezáky - orální strana apikální třetiny kořene, mléčné moláry - prostor mezi kořeny). Vrstva kosti mezi kořenem mléčného zubu a zárodkem stálého zubu se odbourá. Činností odontoklastů dochází k lakunární resorpci kořene. Objevuje se i lineární resorpce. Resorpce mléčných zubů neprobíhá kontinuálně, ale v nárazech. V klidových obdobích dochází k reparativním dějům ve formě lamelovitého ukládání cementu. Pulpa mléčných zubů se na resorptivních dějích nepodílí.